Černá planina

Kdysy dávno na tomto místě vypukl velký požár, který nenávratně poškodil většinu zdejší krajiny. Nyní je krajina pokryta popelem a prachem ještě z té doby. Místo působí velice depresivně. Černá planina se nachází několik málo kilometrů jihozápadně od města.

Waru

Kráčel pomalu. Dostal se na černou planinu. Byl tady samí popel. Zastavil se a rozhlížel se po svém okolí. Měl na sobě plášť, černý plášť, co vlál ve větru. Na hlavě kápě, která mu zakrývala obličej. Měl i šátek přes ústa, aby mu byli vidět pouze oči. Ten, kdo se k němu přiblížil, mohl poznat, že když s ezahledí dovnitř té kápě, že spatří 2 červeně svítí oči. Byli až rudě červené. Byl celkem vyšší postavy. Ale nyní tu byl sám. Věděl to. Jeho vlkodlačí smysli, mezi které patřil hlavně čich. Dokonce i slyšel hluk, díky svému vlčímu smyslu. Neslyšel ho moc, ale věděl, že se k nějakému blíží. A tak šel dál po planině, zkusí projít okolo toho města a když to nepůjde, možná nakonec půjde středem města.

Cestou přes zpopelnatělou krajinu se před tebou náhle zvedl vítr a s sebou zvedl slušnou vlnu popela, který utvořil na chvíli neprůzračnou stěnu. Jak začal opět popel upadat, za jeho závojem se začala rýsovat silueta jakési osoby. Muž v plášti s vysokým límcem bez kapuci. Měl šílený bílí rozcuch a a šíleně se také usmíval. Taky měl na sobě pověšených docela dost různých řetízků. Zvedl si z očí sluneční brýle a prohlédl si tě se slovy. Koho to tu máme? Že by nějaký uprchlík? Zazubil se a stále si tě prohlížel.

Waru

Zvedl se vítr a on sklopil zrak, aby se mu nedostal popel do očí. Pak ucítil, jak začal prach upadat. Jenže šel dál. Zaslechl nějaký dech. Zastavil se a pootočil hlavu. Nyní jendím okem díval za sebe. Pak se už pouze ozval nějaký hlas. Uviděl nějakého chlapa, kterej se culil. Měl na hlavě takové bílé vrabčí hnízdo. Uprchlík? Já před ničím neprchám, pouze procházím řekne a v očích se mu zaleskne. Pak se otočí zpátky a vydá se krokem k městu. Pak se ale opět zastaví. Ale vy vypadáte, že tu něco hledáte řekne takovým zvláštním hlasem. Ale neotáčel se. Chystal se zase vyrazit na cestu.

Chlápek si narovnal brýle a podezíravě na tebe hleděl. Jo, tak takhle... a kam máš namířeno, pane pocestný? Nasadil zase ten svůj pominutej úsměv. A když jsme u toho hledání. Jo, hledám. Neviděl jsi tu nekde takovou malou růžovou holku? Čajzla mi jeden z mích úžasných řetízků a pak se zdejchla. Zeptal se trochu zmateně, při čemž se rozhlédl kolem sebe, jestli ji někde nezahlédne.

Waru

Stál tam tak a neobtěžoval se otočit. Pouze poslouchal jeho slova. Bylo ticho a když se chtěl dát do kroku, promluvil. Zastavil krok. Sám nevím. Asi zřejmě pohlédnu na kraj města, který by měl být předemnou, jak usuzuji. řekne. V jeho hlase nejsou moc známi emoce. Neviděl, že se na něj směje. Byl k němu stále zády. Už je to pár dní, co jsem potkal člověka, ty si první a tak mohu říci, že jsem žádnou dívku nepotkal. řekne. Uslyší, jak něco zacinkání řetízků. Bylo jich zřejmě hodně. Ale stejně se neotočil. Chvilku jakoby si zastavil srdce. Snažil se soustředit na své instinkty. Někdo je předemnou. Je trochu dál, takže nedokáži říct nic víc. řekne. Pak se vydá pomalou chůzi vpřed, Nečeká poděkování nebo tak, zřejmě měl, co hledal.

Hned se ten chlápek přestal usmívat a otočil se směrem, kam jsi vyrazil. Náhle prosvištěl kolem tebe jako kulový blesk a za ním jsi mohl slyšet jen slabé. Díky. A byl ten tam. Za ním se ještě zvedal popel, ale i ten zase ustal. Šel jsi tímtéž směrem, kterým jsi ho navedl a před sebou jsi mohl již i místo černého popela zahlédnout zeleň stromového listí. Byli to stromy, které tvořili takový štít proti popelu, aby nebyl příliš zaváněn do města.

Waru

Jak šel, ten chlápek zřejmě proběhl okolo něj. Zvedl hlavu a viděl, jak si to běží tím směrem. Ten popel, co za ním lítal se mu nelíbil, nechtěl, aby mu vlítnul do nosu nebo tak. A tak se díval před sebe a šel dál. Dělal menší kroky, které šli dost rychle za sebou a tak ušel celkem velkou vzdálenost za chvilku. Po chvilce popel ustal. Konečně uviděl nějakou zeleň. Nevadilo mu být tady, jen přeci měl prochozené různé skály a tak, ale rád viděl les. A tak šel pomalím krokem k němu. Rozběhl se a skočil do vzduchu, kde se proměnil ve vlka. Ten byl na cestování v lese to nejlepší. Byl to mohutný vlk a velký. Navíc černý a takovédle barva se jen tak neviděla. Než vyskočil, zkontroloval, zda-li ho nikdo nevidí a nikoho neviděl, ani necítil. Pak už vyšel pomalím vlčím krokem na začátek lesa.

Asi jsi se trochu mejlnul, protože jak jsi procházel ne moc hustým lesem, zašustělo nad tebou listí a před tebou se najednou octla další osoba. Vysela hlavou dolů a byla zavěšená za nohy na větvy. Měla růžové vlasi a na sobě dnes již skoro neviděné kimono. Chvíli si tě zamyšleně prohlížela a pak se usmála. Dobrý den. Co tu děláte a proč... Seskočila obratem z větve a dopadle před tebe. ... jste prozradil Asogimu, kde jsem? Takhle jsem mu ten řetízek musela vrátit... A ani jsem si s ním pořádně nezahrála. Hlesla trochu smutně.

Waru
(beru tu proměnu zpět)

Šel tím méně hustým lesem. Něco nad ním zašustělo a on pomalu zvedl hlavu. Ani se nelekl nic, když se najednou hlavou dolů před ním objevila nějaká dívka. Měla růžové vlasy a kimono. To už byla chvíle, kdy ho viděl. Jendou procházel vesnicí, kde se nosilo pouze to kimono. Sledoval její obličej. Jeho oči mu červeně svítili v té tmě od kápě. Celkem ho štvalo, že už ho zastavil další člověk. Pozdravila a pak položila tu otázku. Pak seskočila dolů. On udělal menší krok dopředu, že byl nyní vedle ní. Zdravím. Krást se nemá, to by dívka jako vy měla vědět. řekne a opět se vidá na cestu.

Jeho odpověď jí nejdříve překvapila, ale pak se otočila na něj, vlastně už viděla jen jeho záda. Ale já jsem nekradla! Obořila se do něj. Následně se rozeběhla, aby jej dohnala. Když konečně byla zase kousek za ním, snažila se s ním držet krok. Jen jsem si chtěla s někým hrát! Já bych mu ho pak stejně vrátila, k čemu by mi takový krám byl! A on jich měl tolik! Nechápu, co je na nich tak úžasného. Zadumala si tak a přitom se koukala na tvou kápi, jako by se ti dívala do obličeje, ale ne, rengenové vidění neměla. Pak si ještě přidala, až šla vedle něj. A kdo vy jste vůbec zač, pane? A kam jdete? Zvedla na tebe opět pohled. Zdálo se, že tohle děcko tě jen tak na pokoji nenechá.

Waru

Kráčel dál. Pak uslyšel, jak se za ním rozběhla. Nezastavoval a snažil se dál držet tempo. Byla stále za ním a zaslechl její slova. Tak si musíš najít někoho na hraní. Nemusíš ho chápat. prostě je to jeho hobby a tak jich chce mít prostě co nejvíc. Třeba si po čase zařídí železářství, protože to bude prodávat. řekne klidně. Nijak nepohnul s hlavou. Stále se díval před sebe. Mé jméno tě nemusí zajímat. A jak sem řekl tomu chlápkovy, jdu na kraj města, co leží před náma. Do centra neplánuju jít. řekne. Čekal, že nyní už odběhne a jeho nechá být. Chtěl jít v klidu do toho města.

Zatvářila se zamyšleně. No, nevím... jestli by ho to jeho železářství bavilo. Ale mám teorii, možná že je to jen prostředek k jeho magii! Ještě se mi nepodařilo zjistit, jakou vlastně ovládá a to se o to snažím už dost dlouho. Zamumlala a pak jí další odpovědi velice překvapili. Takže, vy míříte do Tsuki Townu? To je úžasná zpráva, já tam taky jdu! Ozval se její jásavý hlas. V cechu už mě jistě zase hledají... Zamumlala si zamyšleně. A co vy vlastně potřebujete na kraji Tsuki Townu? Nepamatuji si, že by tam bylo něco zajímavého...

Waru

Uslyšel slovo o magii. On sám vlastně neovládal žádnou magii, takže se ani za mága považovat nedal. Dal si hlavu na stranu. Třeba z každého, koho nemá rád udělá náhrdelník. řekne klidně. Měl to být něco jako vtip, ale řekl to svým vážným tónem, takže to jako vtip nevypadalo. Kdžy promluvila, konečně se dozvěděl jméno toho města. Jenže když mu řekla, tu "úžasnou správu" tak fakt štěstím bez sebe neskákal. Spíše ho to štvalo. Ale nedal na sobě nic znát. Třeba zjistí o tom městu něco zajímavého. Promluvila o nějakém cechu. To ho nijak nezajímalo. Na něco se ho zeptala. Cestuji. Přišel jsem z daleka. Takže se rád podívám na nějaké ty místa, co potkám při své cestě. řekne a kráčí dál.

Třeba že jsi ten svůj myšlený vtip řekl hlasem, pro někoho naprosto vážným, tohle dítko asi hlas úplně ignorovalo, neboť se tomu začala smát! Jo, zní to dost neuvěřitelně. Tak to doufám ne. Nechtěla bych skončit jako náhrdelník. Usmála se, ale pak jí něco blesklo hlavou, až i vně bylo vidět, že si něco uvědomila. Tedy... ne že by mě neměl rád... doufám... Hlesla na svou obhajobu a opět se usmála. Tak to jsi zašel na správnou cestu! Tady je spousta skvělých míst! Jestli chceš, můžu ti je všechny ukázat! Nabídla se okamžitě. Pak se zdálo, že nad něčím opět dumá. A opravdu. A nechtěl by ses stavit i v našem cechu? To je taky jedno zajímavé místo! Jo, dřív to ve městě totiž byli lázně, ale teď jsme to obsadili my! Řekla vítězně a čekala s napětím na odpověď.

Waru

Celkem se zarazil, když se ta dávka začala smát. Pak už na její slova nic neříkal. Zastavil se a pohlédl na ní. Až nyní mohla spatřit ty dvě svítící oči ve tmě. To je v pořádku. Nějak si poradím sám. řekne. Nechtěl žádnej doprovod. Bylo mu jansé, že takovídle doprovod by přitahoval moc pozornosti. Pak zase vykročil a díval se před sebe. Zaslechl opět to slovo. "Cech." On věděl, co to je. Byli v tom mágové. Byli jako rodina. Jendu pěst zatnul. Zakymácel hlavou. Cech je jen pro mágy. Nejsem mág, ani nic mu podobnému. řekne. Tím "ani nic mu podobnému" myslel, nic podobnému člověku. Jenže to už začal před sebou dál vidět začátek města.

Když jsi se na tu holčičku otočil, zastavila se s očekáváním, co přijde. Normálního člověka bys asi těmi červenými světélky ve stínu vyděsil, ale ona stále měla v očích takové jiskřičky. Po jeho odpovědi jí ale úsměv z tváře začal pomalu ale jistě mizet. Tohle už zažila a ne jednou. Sklonila hlavu pochmurně dolů a pohled upírala do země. Rozumím.... promiňte, že jsem vás otravovala. Já jen... nikdo se mnou není schopný dlouho vydržet, ale vy... jste mi přišel už od začátku jiný... Myslela jsem, že budete jiný, něž tamti druzí. Ale rozumím vám... jdu touhle cestou, ale slibuji, že půjdu už tiše a jak to bude možné, nechám vás zase samotného... Pronesla, při čemž asi dvakrát, možná třikrát trochu popotáhla.
Jinak opravdu, už jsi byl takřka ve městě. Jen malý kousek ti ještě zbýval a konečně byl také vidět východ a konec lesa.

Waru

Poslouchal její slova. Uslyšel i to popotáhnutí. A není to snad pravda? Do cechu patří jen mágové a .....lidé řekne, ale to poslední slovo řekne trochu víc tiše. Už viděl před sebou to město. zastavil se. Díval se na něj. Už k němu šel ruch z města. Poznal, že tam je dost lidí. Vzdychl si, ale to nebylo znát. Otočil hlavu a pohlédl na tu dívku. Jsem opravdu...částečně jiný. A žádné "druhé" neznám. řekne. Mě nevadí, že mluvíš, jen by mě zajímalo, jak by ses ke mě chovala, až bys poznala mou skutečnou podobu a pod řekne. V jeho hlase byl klid. A pak zase vyšel. Vytáhl z pláště jednu ruku, kde měl jendu obrovskou jizvu na zápěstí a podrbal se s ním na šišce.

Ale o to nejde. Hlesla a utřela si rukou obličej. Mě nejde o cech a o to... co jsi říkal s tím, že nejsi mág. Pokračovala a stále měla svěšený pohled dolů. Každý je jiný... to není nic zvláštního. Zaprotestovala. Zatřásla trochu hlavou a přestala popotahovat. Vlastně, se pak i trochu zase usmála. Skutečnou podobu? Jsi snad... Řekla trochu se smíchem, ale pak se vyděsila. ... ty nejsi z temného cechu, že ne? Otočila se na něj a vyčkávala napjatě odpovědi. Navíc v té chvíli jsi se podrbal na hlavě, takže ona viděla tu jizvu. Rázem jí zase z očí vymizeli obavy a nastoupila zase zvědavost. Odkud máte tu jizvu? Zeptala se, jako by předtím vůbec neuvažovala o tom, že jsi z temného cechu.
Taky jsi právě mohl opět plně ochutnat slunečních paprsků, neboť jsi vyšel z lesa.

Waru

Zaslechl její slova. Tak kvůli čemu jsou cechy? zeptal se sám sebe. Když řekla o tom, že každý je jiný, naznačil menší úsměv. Ten ovšem vidět nemohla. Ano, každý je jiný. Ale on se až moc liší. Pak něco řekla. Řekla to celkem s vyděšeným hlasem. Temný cech? zopakoval to po ní. Ne...to fakt nejsem. Ale co se týče mé minulosti...možná bych se do něj hodil. řekne klidně, když na něj zasvítí sluneční svit. Zeptala se na tu jizvu. Podíval se na ni. Je to věc....která se mi nikdy nezahojí. Připomíná mi to, co jsem zač řekne. S tím zahojením to nemohla tušit, ale on měl regeneraci díky upírské polovičce. Les už byl za ním a on se jen ohlédl. A pak šel dál.

Zaujatě se na tebe dívala. Pak jí něco proletělo hlavou a ona se z toho "transu" probrala. Polkla a dívala se raději dál na cestu před sebe. Ale... A vůbec, co jsi myslel tím, že cech je jen pro mági a lidi? Řekl jsi to, jako by jsi nebyl ani mág, ani člověk. Tomu nerozumím. Zajímala se dál a bez ustání. Občas na sebe zabloudila očima, ale hlavou ani nehnula. Přišel jsi jí jako záhádný pocestný, ale to jsou všichni, co choděj sem tam po světě. Ale ty jsi byl asi něco víc, protože ona se tvářila, jako by měla tušení, co nebo kdo jsi, jen to z tebe chtěla prostě dostat slovně.

Waru

Pohlédl před sebe. Zaslechl její slova. Je to tak, jak jsem řekl. řekne a dá hlavu na stranu. Neovládám žádnou magii, takže bych vám s ničím nepomohl, maximálně umím bojovat s katanou řekne klidně. Pak se ale zarazí. Možná časem pochopíš, jestli budem v nějakém kontkatu, nebo tak řekne tišším tónem. Bylo mu to zvláštní. Nevěděl, že někteří lidé sou takový a navíc, taková dívka. Kolik ti vlastně je? zeptá se. Čekal věk okolo 10ti let, ale nechtěl odhadovat. Dal si ruku na záda a zkontroloval si katanu, byla stále na jeho zádech. Díky tomu plášti nebyla vidět, že ji má. Ale on ji cítil pomocí dotyku.