Shinichi Okazaki

Základní Informace

Jméno: Shinichi
Příjmení: Okazaki
Přezdívka: Shin
Věk: 16
Pohlaví: Muž
Cech: Silver Moon
Vzhled:
Jeho nejčastěji nošené oblečení je černá bunda, tmavě modré triko a šedé kalhoty. Je to jeho oblíbené oblečení, protože se v něm jednak dobře pohybuje a říká, že v něm vypadá skvělé. Jinak není nijak zvlášť zaměřený jen na jedno oblečení a často nosí jen třeba oranžové triko a rifle (příklad). Má také hodně v oblibě obleky (Společenské oblečení). Na levé ruce nosí stříbrný prstýnek, který si sám koupil. Jinak má hnědé očí a černé vlasy. Znak cechu má na levé straně hrudi.
Obrázek

----------------------

Magické schopnosti

Typ magie: Wind Magic (Kaze Maho – Větrná magie)
Známá kouzla:
Wind Magic: Pressure wave - Kolem rukou uživatele se vytvoří hustý vítr a poté plácne rukama před sebe. Pak už jen na nepřítele letí větrná vlna, která má za účel buď nepřítele odhodit, nebo povrchově zranit jako by dostal pěsti.
Zvláštní schopnosti:
Je rychlý a mrštný. Nosí u sebe nůž, s kterým umí dobře bojovat. Nůž je zvláštní jen v tom, že jeho čepel je celá bílá.
----------------------

Charakterové Vlastnosti

Povaha:
Je to takový dá se říci vychytralý hajzl. Rád manipuluje s lidmi, aby všechno nakonec dopadlo tak, jak chce on nebo aby se to nakonec obrátilo v jeho prospěch. Moc ho nezajímají city ostatních lidí, ale je to skvělý herec, takže přetvářka mu neděla vůbec žádný problém. Má rád společnost, protože je v jeho oblibě lidí kolem sebe štvát a pak se jim smát. Sám není vůbec výbušný a zachovává si vždy chladnou hlavu (Boj s Tengokuem je něco jiného). Práce v týmu mu neděla žádný problém, protože říká, že se dá každý nějak dobře využit. Rád se hrabe v minulosti lidí a řeší nějaké případy.

Oblíbené věci:
Jeho nejoblíbenější jídlo je hamburger nebo jahodový pohár a pití čistá voda. Má rád takové lidí kteří se chovají podobně jako on a nemá rád méně chápající lidí (Pro něho jednoduchým označením idioti). Jeho oblíbená činnost je trénovaní a ve volném čase, kdy se mu trénovat nechce jednoduše lenošení či potulovaní po městě. A samozřejmě co nesmí chybět… holky!! Mezi jeho oblíbený styl hudby patří techno.

Neoblíbené věci:
Jak už bylo řečeno méně chápající lidí (idioti). Jeho neoblíbená jídla jsou polívky, protože to pro něho není jídlo a neoblíbené pití jsou alkoholické nápoje. Neoblíbená činnost je plavání (To neznamená, že v tom není dobrý) a posilovaní.

Fobie:
Galeofobie – strach ze žraloků
Sen:
Viz. Historie
----------------------

Historie
Narodil jsem se jeden chladný větrný den v jedné velké vesnici. Moje matka na tom nebyla zrovna moc dobře, aby mohla vychovávat samá dítě, protože otec se toulal kdoví kde, proto se rozhodla, že bude lepší mě dát do péče jednoho nedalekého a spolehlivého sirotčince (To je verze kterou mi řekla slečna v sirotčinci, jak to bylo doopravdy nevím). No, jednoduše řečeno svou matku ani otce jsem nikdy nepotkal a kdo to byl, není známo… Možná nějaký zlý člověk, mág či jen chudý člověk a po pravdě řečeno mě to vůbec ani nezajímá. Moje matka mě opustila a tím je pro mě mrtvá… prostě nezájem. Tak a teď k tomu, jak probíhal můj život.
Našli mě u dveří sirotčince dalšího dne ráno v nějakém dřevěném košíku. Našla ho paní správcová a odvedla dovnitř sirotčince. Uložila mě do jedné bílé postýlky a chvíli na mě zírala. Po nějaké chvíli tam přišli další ženy, které tam pracovaly jako pečovatelky a společně se dohadovali nad mým jménem. Já na ně tupě zíral, protože jsem byl ještě nemluvně. Po docela dlouhém dohadovaní se shodli na mém jménu a to bylo „Shinichi Okazaki“. Pak mě uložily k dalším dětem, abych si odpočinul… (Nebudu tu popisovat každý den mého života… komu by se to potom chtělo číst, že ano?) Můj život nebyl moc obtížný… V sirotčinci jsem byl ten největší uličník ze všech a začal pracovat na tom, jak nejlépe manipulovat s lidmi. Jednou jsem dokonce zničil skoro polovinu sirotčince a vyvázl z toho jen s minimálním trestem a to byla domluva… Stejně jsem ty jejich řeči ignoroval… žil jsem si podlé svého a měl na každého nějakou věc, kterou jsem proti němu mohl použít. To znamenalo, že všichni v sirotčinci byly jen mými loutkami a já si mezitím skládal plán na ovládnutí světa. Proč ovládnutí světa? No oblíbil jsem si jednoho chlápka z mangy který chtěl ovládnout svět a mě to lákalo zkusit… Měl jsem bezstarostný a vcelku veselý život. Celý se začal teprve rozjíždět, když jsem v osmi letech opustil sirotčinec, protože jsem zjistil, že když tu budu pořad tvrdnout nic tím nezískám… Tím taky teprve hlavní etapa mého života začíná.
Vydal jsem se na cestu a šel lesem. Najednou něco cítím, podívám se do leva a tam… hovno! Překročil jsem ho a šel dál. Najednou přede mě vyletěl nějaký divný muž a řekl „Dej si facku smrade“ Já se trochu zarazil a poté jsem se ho otázal „Jak zní tvé jméno“ Muž mi odvětil „ Liczman jméno mé“. Já se na něj usmál a udělal si z něho srandu. On si dupl a hned na mě „Tyyy“ a pak… jsem se vzbudil. „Divný sen“ řekl jsem si a vídal se konečně časně ráno na cestu. Měl jsem v plánu procestovat svět a poznávat různé nové věci. Postarat se o sebe pro mě nebyla těžká věc, ale po několika dnech jsem už neměl peníze. Tak mi nic jiného nezbylo než si najít nějakou práci… což pro mě byla taky dobrá zkušenost. Jako první jsem pracoval v obchodě, odkud mě vcelku rychlé vyhodily. Pak jsem už žádnou další práci najít nemohl. Začal jsem přemýšlet nad tím, jestli je pro mě vůbec nějaká normální práce. Jednoho dne, kdy jsem se zrovna procházel ulicemi jedné menší vesnice, jsem narazil na dva kluky, kteří si na mě vyskakovali a vytahovali se nade mnou, že prý jsou nějací mágové temného cechu. Já je mimi řečmi nějak moc vyprovokoval a začala bitka. Jeden z nich na mě poslal jakousi temnou magii, které jsem se nemohl ubránit ani vyhnout. Myslel jsem, že tohle je můj konec, ale nebyl. Najednou přede mnou stál nějaký muž v bílém plaští a vyslal proti magii toho kluka svou magii větru. Poté ty kluky i dost zmlátil a podíval se na mě. Vypadal jsem v té chvíli jako bez brané mále štěně. Chlap se nade mnou trochu slitoval a pozval mě k sobě (To samozřejmě byla část mého plánu). Tam jsme si promluvily o magii, cechu a dalších různých věcech, já u něho poté přespal. Druhý den ráno jsem měl jít pryč, ale díky svému umění jsem ho přemluvil k tomu, aby mě sebral jako svého žáka a začal mě učit magii. Tím zase začíná dlouhá cesta po boku se svým mistrem.
Cestovali jsme různými městy, potkali různé členy různých cechu a hromadu dalších zajímavých věcí. Mezitím mě také učil jak správně používat magii a rozhodl se, že mě naučí používat větrnou magii. Taky se zjistilo, že jsem měl vyloženě talent a byl předurčen tomu stát se mágem (Tak jsem to aspoň viděl já). To co mi dělalo starost, bylo to, že jsem nemohl skoro nic zjistit o svém mistrovi a to ani jak se jmenuje, nemohl jsem prostě zjistit nic. No něco jsem přeci jen zjistil… Stálo se to jednoho dne večer, když jsme zrovna přespávali pod širým nebem. Já už napůl spál když tu najednou mistr vstane a někam odejde. Spánek byl zrovna pro mě jen nepotřebná věc, protože zvědavost u mě vyhrávala na plné čáře. Sledoval jsem ho až k nějakému místo, kde se setkal se záhadnou osobou s kapuci na hlavě… Podle hrudníku jsem poznal, že to byla ženská. Začaly se o něčem bavit a ta ženská se najednou začala vztekat. Při tom ji spadla kapuce z hlavy a šlo ji vidět do obličeje… byla docela hezká. Poté jí mistr předal nějakou bílou obálku a ona zmizela. Já se mezitím urychleně vrátil na místo, kde jsem spal, ale když jsem tam dorazil, čekalo mě tam mále překvapení. Na jednom pařezu seděla ta podivná ženská, která před chvíli mluvila s mistrem. Podívala se na mě a poté beze slov na mě zaútočila nožem, který měla v ruce. Skoro mě bodla do levého ramene, ale těsně před ním se zastavila a vypadalo to jako by se nad něčím rozmýšlela. Měla přitom i známky slz v očích. Já se na ni chvíli díval a chtěl něco říct, ale přerušil mě hlas mistra… Nebyl to, ale ten jeho obvykly trochu milý hlas, ale byl to hluboký zlomyslný hlas. Pak začal říkat něco cosi o tom, až dokončí svůj úkol a dokáže svou oddanost. Ona se ale najednou otočila, a místo na mě zaútočila na mistra… Ten jí však jen jednoduše bloknul a probodl jí technikou „Větrná čepel“ břicho. Po několika chvílích z něho vylezlo, že naše setkaní nebyla jen tak nějaká náhoda, ale on sám si mě vystopoval a našel. Měl už od začátku v plánu mě sebrat sebou na cestu a to za účelem vylákat tuhle ženu. Jak z něho vyšlo následovně, tahle žena byla moje teta a sestra moji matky, které slíbila před smrti, že mě najde a postará se o mě. Důvod toho proč chce mou tetu a co je tohle vlastně všechno za blbost jsem nezjistil, protože po tomhle menším proslovu můj tzv. mistr zmizel i s tou ženskou co měla být má teta. Ještě těsně před tím mi řekl, že mě nezabije, protože prý ještě není správná chvíle. Mě tam nechal chudáka zmateného, a první co mi proběhlo hlavou bylo… „Mám hlad“. Vypadalo to, že mě to moc nerozhodilo, ale jen mě to nabudilo. Měl jsem totiž před sebou dost dobrou a těžkou záhadou kterou jsem hodlal prostě vyřešit. Kdo byl doopravdy vůbec můj mistr? Co byla zač moje matka a jak zemřela? Proč chtěl mistr mou tetu? A vlastně proč mě vůbec nechal žít? Slova „Ještě není ta správná chvíle“ mi to moc neosvětlila. Ale co teď? Peníze jsem neměl, kam jít jsem neměl a cestovaní po světě není jen tak… Napadla mě jen jedna věc… Vstoupit do cechu. Všiml jsem si, že pár metrů ode mě leží nůž mé tety a tak jsem si ho vzal. Nedává to moc smysl, ale to by pak nebyla záhada.
Začal jsem tedy hledat nějaký pro mě vhodný cech a zatím jsem ho nemohl najít. Abych do něj vstoupil, musel mě hned od začátku zaujmout a to už jak názvem tak i historii cechu. Zrovna jsem se rozhodoval mezi dvěma, které mi připadali jako dobré, ale musel jsem si vybrat jen jeden. Teď bylo na řadě si zjistit pár informaci… Po dvou dnech jsem se rozhodl, že vstoupím do cechu zvány Siver Moon. Když jsem tam přišel tak mě mistr cechu přivítal a po krátkém rozhovoru jsem byl i přijat do tohoto cechu jako oficiální člen. V cechu jsem potkal svého nejlepšího přítele a zároveň na pohled svého největšího rivala Sonnyho. Už se nemůžu dočkat, až konečně narazím na nějaké vodítko k mému případu…
Jeho život se začíná vyvíjet docela zajímavě, co bude dál? No, uvidíme…